2. díl - ROZEPŘE

Ráno, když jsme vyráželi na cestu, bylo mrazivo. Zima stále neskládala zbraně a bojovala s jarem o své místo. Místy byly ještě zbytky sněhu a hustá pára stoupala od pusy k oblakům. Ani slunce nemělo ještě tolik síly, aby nás zahřálo a roztálo zamrzlou půdu.
   Ve společnosti Morouse, Jakuba Palice, Půty z Mokřin a jeho věrného druha, od kterého se málokdy odloučil, kulhavého Ondřeje, jsme už od brzkého rána projížděli údolím řeky Malše k hradu Sokolčí. Ani jsem sám nevěděl, proč jsem tak pospíchal. V době, kdy nám slunce vystoupalo nad hlavy, odbočili jsme východním směrem k hradu mého bratra.
   Je pravda, že Hradec, kam jsem měl namířeno, byl na opačné straně a měl jsem tam být až zítra. Ale už dlouho jsem plánoval návštěvu Sokolčí. Tak jsem chtěl spojit příjemné setkání s bratrem s povinností. 
   Jel jsem vpředu na svém ryzákovi a napůl ucha poslouchal Morouse. Věděl jsem, že mi vykládá něco o potížích s lidmi ze vsi, kteří pytlačí v mých lesích. Ne, že by mi to bylo zcela jedno, ale zase na druhou stranu, my jsme hlady netrpěli a mezi lidem nebylo jídla nazbyt.
   „Tak co s tím mám pane Jene udělat?“ zeptal se trochu nabroušeně Morous.
   V tom okamžiku mi došlo, že se mne na totéž ptá již podruhé. 
   „To je věc Ctibora, ten ať rozhodne, jak naložit s pytlákem. Jen nechci, abyste byli moc přísní. Mezi lidem je hlad a bída, a pokud to nebude překračovat rozumnou mez, stačí jen výstraha,“ ohlédl jsem se na Morouse a přátelsky mu pokynul.
   Spíš než jeho bručení o pytlácích mne však zajímal Jakub Palice, který si utahoval z Půty z Mokřin. Hádali se o to, kdo z nich má lepší původ. Zda dlouhý a vyzáblý Půta, který se narodil v mokřinách hluboko v lesích chudému uhlíři, nebo Jakub Palice, který pocházel z panství ze severu od Chebu. Jako syn měšťana by mohl být možná vzdělaný a snad i částečně zámožný. Ale Jakub byl od narození rváč a prchlivá povaha a tak musel brzy ve svém mládí utéct, protože jinak by ho rychtář a jeho pacholci vsadili do chládku. Tak se Jakub ocitl na jihu země a ještě za života mého otce se přidal k Morousovi, Půtovi, kulhavému Ondřejovi a Jankovi a začali žít po lesích a obtěžovat vrchnost ve svém okolí. 
   K jejich štěstí se kdysi, nešťastnou náhodou, objevili na místech, kde neměli být. A došlo k boji mezi nimi a čeledí pána z Dubé. U celé věci se objevil i můj otec se svými lidmi. Nejdříve se chtěl přidat k lidem pána z Dubé. Jelikož však naše rody spolu nikdy moc přátelsky nevycházely a čeleď pána z Dubé se vracela z drancování  majetků pánů z Růže, přidal se otec na stranu Morouse a jeho lidí. Ti se za to z vděčnosti připojili k otci a za jeho pomoc mu přislíbili věrnou službu při jeho cestě do Prahy. Nakonec však zůstali nastálo. Přeci jen panská služba byla jistější a nepřinášela tak často hlad a strádání. Otec z nich udělal jádro své hradní posádky a zároveň členy své ozbrojené družiny, když se vydával na cesty. A vyplatilo se to. Za ta léta služby otci i mě nikdy žádný z nich nezklamal a lepší rváče a bojovníky bych těžko hledal. Jen jim občas musel člověk trochu přitáhnout uzdu, aby moc nezdivočeli.
   Pomalu jsem přidržel koně a nenápadně je nechal dojet. Kulhavý Ondřej si jich moc nevšímal, jel sám až na konci naší malé družiny, ale nemohl jsem si nevšimnout, jak mu mírně šikmé oči škodolibě jiskří. Bohužel na něho Pánbůh při rozdávání trochu zapomněl, a tak Ondřej moc krásy nepobral. Napadal na levou nohu, oči měl úzké, až skoro protažené a ruce nepřirozeně dlouhé. Ale uměl dobře zacházet s mečem. 
   „A ty si myslíš, že když ses narodil v nějaké začouzené cimře ve městě, že jsi lepší člověk než já?“ ohradil se Půta.
   „Pořád lepší začouzená cimra ve městě, než v klestí a močále z chvojí spletená chatrč, kde stejně nemusela být okna a ani dveře, protože mezi tolika děrami by si to stejně člověk spletl,“ zařehtal se Jakub Palice.
   „To je možné, že naše chatrč byla jen obyčejná z toho co příroda dala, nemohl jsem popíjet v krčmách, ale já se zase mohu každému podívat otevřeně do očí, a když budu chtít, tak si v klidu sednu v Chebu na rynku a nemusím mít strach, že mne šoupnou do věže,“ začal Ondřej s klidným výrazem ve tváři narážet na Jakubovu minulost. Bylo vidět, že se jen tak nenechá vyvést z míry, kdežto Jakubovi už plál v pohledu plamen vzteku. 
   Věděl jsem, že i kdyby mezi nimi došlo k bitce, neublížili by si. Byl to jen jejich způsob škádlení, ale nechtěl jsem, abychom se zdržovali, a taky jsem nechtěl, aby moje družina dojela k bratrovi na Sokolčí jako banda lupičů, kteří neviděli vodu přinejmenším měsíc. Všude byla spousta bláta.
   „Tak dost holomci,“ okřikl jsem je dříve, než stačil Ondřej ještě něco ke svému předešlému projevu přidat. „Oba jste v mých službách, a tak jste na tom stejně.“
   „Jistě pane,“ ohlédl se po mně Jakub Palice překvapeně. Ani si nevšiml, že jsem se objevil po jejich boku. „Ale uznej, že člověk z města je o mnoho víc než … .“
   „Mlč Jakube!“ okřikl jsem ho na oko rozčíleně, „jakýpak ty jsi člověk z města. Ještě dřív, než sis stačil uvědomit, co to město je, skončil jsi ve stejné chatrči jako tady Ondřej a spal přikrytý jehličím ze stejného stromu.“
   Viděl jsem, že Jakub by nejraději něco dodal, ale strach mu to nedovolil. Moc dobře věděl, že když se rozzlobím, není se mnou radno žertovat. Navíc se po mém boku objevil Morous a z toho měli tihle holomci taky strach. I když už dávno nežili v lesích jako banda lupičů, stále uznávali Morouse jako svého velitele.
   „Budeš muset Morousi dohlédnout, aby se mi ti holomci nepoprali, nebo aby některý z nich nevyvolal jakýkoliv spor s lidmi mého bratra. Ručíš mi za to,“ přikázal jsem Morousovi, když jsme opět cválali vpředu.  
   Můj příkaz byl na místě už i kvůli tomu, že jsme se přiblížili na dohled hradu Sokolčí. V mnohém byl podobný Louzku, jen s tím rozdílem, že kolem něho neprotékala tak blízko řeka, a tak tam, kde můj hrad chránilo koryto Malše, Sokolčí ochraňoval strmý sráz skály, na které se tyčil, a hluboký příkop v ní vylámaný. Říčka Černá protékala mnohem dál než Malše pod Louzkem.
   Bez potíží jsme projeli do hradu. V předhradí jsem nechal koně i se svými lidmi a jen s Morousem v zádech jsem prošel na nádvoří, kde mne již venku očekával můj bratr.
   „Vítej bratře,“ zaburácel Smil svým hrubým hlasem a roztáhl náruč, aby mne do ní přijal. 
   Smil byl starší, a i když jsme si byli dost podobní, přeci jen byl urostlejší. Jeho mohutná postava budila respekt sama o sobě. 
   „Jsem rád Smile, že se opět vidíme,“ pronesl jsem, když mne bratr uvolnil ze svého medvědího objetí. Svá slova jsem myslel vážně.
   „I já Jene. Koukám, že za tu dobu, co jsme se neviděli, z tebe vyrostl pěkný muž,“ neodpustil si Smil připomenout mi svou prvorozenost. Neměl jsem mu to za zlé. 
   Po vřelém přijetí jsem následoval svého bratra do hradního paláce. Šel jsem za ním a nemohl jsem si nevšimnout, že od doby, kdy jsme se viděli naposledy, kulhá ještě více. Jeho zranění z lovu, kdy ho ošklivě poranil kanec, se sice dobře zahojilo, ale nechalo následky v podobě napadání na pravou nohu. Nic jsem však neříkal, věděl jsem, že Smil nemá rád, když se mu to připomíná. Ani náhodou si nechtěl připustit, že by jeho mužnost, síla a vše, co ke správnému rytíři patří, byly nějak zpochybněny. I já, jeho bratr, jsem se podle toho choval.
   „Kde je tvá žena Kateřina? Rád bych ji přivítal,“ zeptal jsem se, když jsme vešli do obrovské síně, která kromě toho, že byla příjemně vytopená plápolajícím ohněm v krbu, byla i vyzdobena trofejemi zvěře, jejíž ulovení si mohl na svůj účet připsat sám Smil. To vše doplněno pěknou sbírkou mečů, dýk a jiných zbraní. To byla Smilova další záliba. Morous zůstal venku. Věděl, že zde jeho služeb nepotřebuji. Na Smilův příkaz se ho ujal jeden z jeho lidí.
   „Usedni, bratře, jez a pij, jistě ti vyhládlo,“ pobídl mne Smil a usedl do čela stolu, který byl plný zvěřiny a různých pokrmů. Bylo vidět, že na Sokolčí hlady netrpí. Přesto mi neušlo, že bratr úmyslně přešel mou otázku na nepřítomnost své ženy.
   „Děkuji, rád pojím a popiji s tebou, můj drahý bratře,“ usmál jsem se na Smila, a když mi mladá služtička nalila plný pohár horké medoviny, přiťukli jsme si. Neuniklo mi, jak se Smil při pohledu na ni mlsně olízl. 
   Během jídla, které kromě toho, že ho bylo dostatek, bylo i dobré, jsme si povídali o všem možném. Smil se zajímal, jak hospodaříme na Louzku, zda jsme v bezpečí a podobné věci. Opět nezapřel svou prvorozenost a po smrti otce i částečně jakousi otcovskou starostlivost o mne. Neměl jsem mu to za zlé, věděl jsem, že to nečiní ve zlém. Byl mezi námi rozdíl skoro patnácti let. A to už se někde projevit muselo. Navíc jsem měl Smila opravdu rád. I když byl prchlivější a občas trochu paličatý.
   „Jak se daří starému Ctiborovi?“ nezapomněl Smil ve svých otázkách ani na našeho purkrabího. Nebylo divu, vždyť Ctibor nás znal oba od prvních krůčků a zrovna on učil nejdříve Smila a později i mne prvním výpadům s mečem v ruce. A nejen to. On nám dával první lekce o tom, jaký má být správný rytíř země koruny české.
   „Myslím, že dobře. Alespoň si na nic nestěžuje,“ ujišťoval jsem bratra. Věděl jsem, že Smil má Ctibora rád.
   „To jsem rád,“ usmál se spokojeně Smil a dopil již nepočítaný pohár medoviny. Bylo znát, že medovina je nejen výborná, ale hlavně silná, a tak už bylo možno pozorovat její účinky i na nás dvou. Pohyby jsme měli divočejší a jazyk občas pomalejší. „Taky jsem slyšel, že z Markétky se stalo pěkné mladé děvče,“ pokračoval Smil. 
   A já, snad omámen chutným mokem, jsem nepostřehl jistou podotázku ve Smilově hlase.
   „Jistě, pěkná je a hloupá taky není,“ přitakal jsem.
   „Takže by nebyla špatnou paní na Louzku,“ vyrukoval Smil rovnou s tím, co měl na mysli a nad čím už určitě přemýšlel delší dobu. 
   „Co.., cože?“ vyprsknul jsem obsah medoviny z pusy, jak mi po jeho slovech zaskočilo.
   Byl jsem hlupák, měl jsem vědět, že Smil s tímhle tématem dříve či později začne, ve chvíli, kdy se začal ptát na Markétu. Měl jsem si všimnout jeho upřeného pohledu a tónu v hlase, jakým se na Markétu ptal. Má ženitba a zachování rodu bylo nejčastějším tématem našich rozhovorů, kdykoliv jsme se setkali. A často i našich hádek.
   „Myslím to vážně Jene,“ nasadil Smil vážnou tvář a naklonil se ke mně, „věk už na to máš a Markéta, i když není z bohatého rodu, je z rodu starého a váženého. A podle toho, co jsi mi sám před chvílí řekl, by byla i dobrou manželkou a paní z Louzku.“
   „Ale Smile,“ ohradil jsem se, „já se ještě na ženění necítím. Vždyť i ty sám ses ženil až v pětadvacátém roce života.“
   „Ano, to ano,“ přikývl souhlasně Smil, „ale tehdy byla jiná doba a navíc víš, že veškerý volný čas jsem trávil s otcem na cestách.“
   „Já chci taky cestovat a užívat si dobrodružství,“ ohradil jsem se znovu. „Navíc vidíš sám, že dnes je nejistá doba. Mladý král Václav je v zajetí, královna Kunhuta na Opavském Hradci a zemi spravují Tobiáš a jeho přívrženci. Všude chaos, hlad a bída a nikdo neví, komu věřit a na koho si dát pozor.“
   „Právě proto by ses měl oženit a pokusit se udržet náš rod. Markéta je z dobrého rodu, na Louzku se vám nežije špatně a snad se brzy dočkáme, že doba bude lepší.“
   „Vidíš,“ využil jsem situace a změnil téma našeho rozhovoru. „Byl u mne včera posel pána z Hradce. Chce, abych se zítra dostavil na jeho hrad.“
   „Vím, u mne byl rovněž,“ přikývl Smil a znovu upil z poháru. Moc přátelsky se však netvářil.
„Chtěl, abych se dostavil i já.“
   „Takže zítra pojedeme spolu,“ zaradoval jsem se.
   „Ne, pojedeš sám!“ odsekl Smil skoro nenávistně.
   „Děje se něco?“ zeptal jsem se překvapeně. Nevěděl jsem nic o tom, že by můj bratr byl ve sporu s pánem z Hradce.
   „Neděje se nic, ale dlouho jsme nasazovali životy za jiné a nikdy jsme zrovna neoplývali statky nazbyt! Tak proč zrovna já bych měl dávat, když sám nemám! Ať dají ti co na to mají!“ bouchl Smil vztekle do stolu.
   „Opravdu nevím, o čem mluvíš?“ nechápal jsem, co se děje.
   „Ty to opravdu nevíš?“ podíval se na mne skoro hněvivě Smil.
   „Nevím.“
   „Copak ty nevíš, že Záviš z Falkenštejna objíždí kdekoho a shání stříbro na vykoupení kralevice Václava z rukou Oty Braniborského?“
   „Něco jsem slyšel, ale nevím nic určitého,“ pokrčil jsem rameny. „A co je na tom špatného, že chceme mít zase Václava doma v Čechách? Vždyť tahle země už potřebuje svého krále. Vždyť jedině tak se snad dočkáme, že skončí to hrabivé období pánů, kteří si hrají jen na svém. Snad se opět dočkáme, že Čechy budou zase zemí bezpečnou a bohatou.“
   „To jsi Jene opravdu tak prostomyslný!?“ vybuchl vztekle Smil, vyskočil od stolu až převrhnul stolici na které seděl. „Copak nechápeš, že i já bych tu měl rád zase krále, který by tu udělal pořádek!? Ale nesmělo by se dít to, co se děje. Myslíš, že páni z Dubé, Markvartici a lidé kolem biskupa Tobiáše stojí o návrat Václava!? Kdepak, těm se hodí, že se tady děje, co se děje! Myslíš, že Záviš stojí o návrat skutečného krále!? Ne! Tomu jde jen o to, omotat si kolem svého prstu královnu Kunhutu! A až se Václav vrátí, omotá si i jeho a vládnout tady bude on! A co z toho budeme mít my!? Nic, zase budeme jen dávat na druhé, nasazovat své životy a oni si mezi sebou rozdělí všechno, co tu za něco stojí!“
   Překvapeně jsem na Smila zůstal hledět. Překvapil mne. Nevěděl jsem, že vládne takovou nenávistí k Závišovi. To, že nemá rád panstvo a rody shromážděné kolem biskupa Tobiáše, to mi bylo jasné. Oni byli příčinou toho, že se Vítkovci dostali za nebožtíka krále Přemysla Otakara, tam kde jsou. Ale překvapilo mne, že takovou nenávist chová i k Závišovi, Oldřichovi z Hradce a jiným Vítkovcům.
   „Právě proto chci, aby jsi Jene, začal vážně uvažovat nad svatbou s Markétou. Musíme se snažit udržet náš rod a musíme být silní, protože nevíme, co nás ještě čeká!“ skoro křičel Smil vztekle. Stál tam opřený o desku stolu a opile se kolíbal. Oči měl podlité krví. Doslova z něho šla hrůza. Přesto jsem se mu postavil na odpor.
   „Nebudu se ženit,“ odpověděl jsem rozhodně.
   „Jak nebudeš! Musíš!“ rozčílil se ještě více Smil. „Je to tvá povinnost, když já nemohu dát rodu potomka.“
   To, co řekl, mi vyrazilo dech. O ničem takovém jsem nevěděl. To by vysvětlovalo nepřítomnost Kateřiny. Už už jsem se chtěl zeptat, co se děje, ale Smil mne nepustil ke slovu.
   „Musíš se za každou cenu snažit zachovat náš rod,“ opakoval znovu Smil opile, a když ke mně přistoupil, pevně mne objal.
   Bylo mi ho líto, přesto jsem mu musel odporovat. Začal se mnou cloumat vztek. Nenáviděl jsem stálé narážky na svou svatbu.
   „Nejde to bratře! Nejde!“ zavrčel jsem vztekle,  hrubě jsem odstrčil Smila od sebe a vyběhl rozhněván ven ze sálu.

Zdroj: vlastní, foto: Pintersest.com