Vychází každé pondělí

Autor: Saša Nový, bez pravopisné cenzury. 

9. díl - Odměna

   Osvěžen koupelí, oděn v čistém šatě a v dobrém rozmaru,  jsem vešel do síně, kde se již na můj příkaz nacházel Ctibor s Morousem. Dostavil se i otec Dominik. V rohu postávala zbrojířova bába. Zjevně se necítila dobře v této panské společnosti. Pokynul jsem jim na znamení, že přijímám jejich hold a posadil se na své místo u stolu. 
   „Přiznám se, že jsem šťasten, že se nacházím opět doma,“ pronesl jsem na úvod a když sluha nalil všem víno, pozvedl jsem pohár k přípitku.
   „I my pane,“ mručel si pod vousy Morous. Zřejmě však úmyslně natolik nahlas, abych ho zaslechl.
   „To jsem rád, že jsem ti tolik scházel,“ neodpustil jsem si malou jízlivost.
   „Jistě, scházel jsi nám pane,“ pronesl nahlas Morous, jen stěží ovládajíc svou rozladěnost, „sám pane víš, jak je nebezpečné toulat se sám někde po lesích!“
   I přes jeho výbuch zloby, jsem se musel pousmát. Mohl jsem ho sice nechat potrestat za jeho troufalost. Byl jen man i když velitel veškeré mé zbrojné čeledi. Byl mi však vždy oddaným přítelem. A svým způsobem mne i těšilo, že má o mne obavy. Proto jsem se na něj nezlobil.
   „Morousi, neboj vím, jaká je doba. Možná lépe než ty, ale byl jsem v nejlepších rukách. V rukách božích, společně s otcem Dominikem.“
   „Hm,“ zabručel Morous na znamení co si o tom myslí.
   Ale Ctibor ho již zřejmě poučil o tom, jak se chovat k mnichovi a tak si raději odpustil další. Svůj hněv se snažil spláchnout dalším douškem vína, které mu sluha nestačil dolévat.
   „Přistup blíže,“ pokynul jsem do rohu na bábu.
   Věděl jsem, že se jmenuje Háta. Ale tady na hradě jí nikdo neřekl jinak, než zbrojířova bába.
   „Co si přeješ pane?“ zeptala se sotva slyšitelně bába, když nejistě přistoupila blíže. Zjevně se tu necítila dobře.
   „Rád bych věděl, jak to vypadá s naším zraněným hostem?“
   „Pane, jsem jen hloupá bába,“ začala nejistě Háta, „ale myslím si, že bude v pořádku. Sílí každým dnem a horkost již pominula. Rány nejsou zanícené a tak až si tělo pomůže od té ztráty krve, tak zase bude čiperný,“ vychrlila ze sebe bába rychle.
   Přesto bylo v jejím hlase znát, že má z uzdravování Jindřicha sama radost. 
   „Jsem spokojen s tvými službami,“ pronesl jsem úmyslně víc nahlas, než jsem musel, aby to slyšeli opravdu všichni. „Proto řekni co žádáš za svou, dobře vykonanou práci?!“
   „Já?“ vzhlédla překvapeně Háta.
   Háta žila na mém hradě už za dob mého otce. Už i on byl spokojen s jejími službami a službami jejího syna.
   „Ano ty. Nestyď se a řekni si oč uznáš za vhodné,“ snažil jsem se ji povzbudit.
   „Nevím pane,“ pokrčila Háta nerozhodně rameny a nervózně si začala mnout svůj obrovský a nepěkný nos. „Jsem spokojená s tím co mám a jsem spokojená ve tvých službách. Nic nepotřebuji.“
   „Neslyšela jsi pána, bábo hloupá!?“ zakřičel náhle na celou síň již opilý Morous. Zřejmě popíjel už nejen u mého stolu. „Pán se tě ptá, tak  mu odpověz!“
   „Neptal jsem se tebe Morousi!“ zpražil jsem ho nejen slovy, ale i nahněvaným pohledem.
   Jeho vstup do mého rozhovoru s bábou jistě nebyl myšlen zle, ale nestál jsem o něj. Snad jen to co jsem k němu cítil a jak si ho vážil, mi zabránilo v tom, abych ho vyhodil od stolu.
   „Klidně si řekni oč chceš,“ vyzval jsem znovu Hátu.
   „Pane, nepotřebujeme ničeho. Snad jen, abychom nadále mohli bydlet na tvém hradě a nemuseli někam do vsi,“ vypadlo z ní konečně po chvíli.
   „O to se nestrachuj, místa je tu dost a jsem spokojený i s tvým synem,“ ujišťoval jsem ji. „A zítra se stav u pana Ctibora pro odměnu,“ dodal jsem a pokynul bábě, že může odejít. Na její slova díků, jsem jí jen přátelsky pokynul.
   „Chutná ti Morousi víno?“ zeptal jsem se ho, když bába odešla.
   „Jistě pane,“ zamlaskal spokojeně a na důkaz svých slov vyprázdnil skoro plný pohár.
   „Tak buď ho příště budeš pít méně, nebo ne, v mé přítomnosti!“ neodpustil jsem si, abych mu jasně dal najevo, že jeho chování se mi nelíbilo.
   „Omlouvám se pane,“ uhnul Morous rozpačitě pohledem.
   „Je vidět pane, že si vážíš dobře vykonané práce,“ vstoupil do hovoru i otec Dominik.
   Nebyl jsem si jistý, jestli proto, aby mne pochválil, nebo aby trochu rozptýlil to napjaté ovzduší, které v síni vládlo.
   Měl jsem Morouse opravdu rád, ale musel si uvědomit, že pánem jsem tady já a on jen můj podaný, stejně jako Háta. To, že jsem mu prokazoval takovou přízeň bylo jen díky tomu, že jsem si vážil co kdy pro náš rod vykonal.
   „Jsem přesvědčený o tom, že vykonala velký kus poctivé práce a tu je potřeba náležitě odměnit,“ odpověděl jsem mnichovi.
   Jen on a já jsme věděli, že jsem dnes ocenil mnohem více, než jen dobře vykonanou práci.
   Víno teklo proudem a po počátečním napětí vyvolané Morousovým nevhodným chováním, vládla v síni velmi dobrá nálada. Otec Dominik sice upíjel vína velice střídmě, přesto i on se rád a od srdce zasmál historkám. Kterými nás častoval Ctibor. Jedna z jeho dalších vlastností bylo i nadání umět vyprávět a bavit společnost. Toho si u něj vážil už i můj otec. Nejednou jsem si vzpomněl na ty časy, kdy Ctibor sedával s otcem u krbu, častoval ho svými i vymyšlenými historkami a my se Smilem sedíce někde v koutě toužili prožívat podobná dobrodružství jako hrdinové a rytíři v jeho vyprávění.
   Šlo zjevně o prožitky z jeho mládí, to však neubralo nic na jejich zajímavosti.   
   „A víte, co bylo nejhezčí,“ zeptal se Ctibor. Ale aniž by čekal na odpověď, pokračoval sám. „Že to byla dcera samotného hradního pána. Ovšem natolik lačná po objetí muže, že se převlékla za obyčejnou ženštinu a strávila s námi celý večer u ohně a vína v ležení.“
   Vybuchli v hurónský smích. Tedy kromě otce Dominika, který se snažil své pobavení skrývat, jelikož šlo o košilatou historku.
   „To jsi si vymyslel?“ prohlásil Morous dusící se smíchem, když konečně popadl dechu.
   „Na mou čest, že ne!“ dušoval se na oko dotčeně Ctibor. „Kdyby žil otec tady pana Jena, dosvědčil by to. Ať je mi svědkem třeba Bůh, že nelžu.“
   „Příteli, my ti věříme a Bůh má jistě důležitější věci na práci, než ti potvrzovat tvé hříchy mládí,“ ohradil jsem se na oko s ohledem na přítomnost otce Dominika, ale přesto se smíchem popadajíc za břicho.
   Mnich se však zřejmě necítil pohoršen. Naopak, bylo vidět, že mu činí problém, zachovat jakousi vážnost, protože se všelijak uculoval a sklápěl hlavu, abychom mu neviděli tolik do tváře. Dokonce to už vypadalo, že chce něco říci sám, když jsme zaslechly, jak se otevřely dveře do síně.
   Na tom by nebylo nic nenormálního, protože do síně a z ní stále běhal sluha s dalšími zásobami vína. Ale já ve chvíli, kdy jsem spatřil, kdo do síně vstoupil, vyskočil jsem ze stolice až jsem ji převrhnul. Všichni se po mně překvapeně ohlédli. Potom se podívali ke dveřím.
   „Velice se omlouvám, že ruším, ale chtěl jsem vás pozdravit,“ pronesl omluvně Jindřich a chtěl vykročit ke stolu. V tu chvíli zakolísal a málem upadl.
   „Vůbec nerušíš Jindřichu a jsme potěšeni, že si mezi nás zavítal,“ ujišťoval jsem ho, když jsem k němu doběhl a podepřel ho. 
   Bylo znát, že je ještě stále dost zesláblý, přesto mne potěšil, že v sobě našel dostatek sil, aby mezi nás přišel. Doprovodil jsem ho ke stolu, kde se posadil do opačného čela stolu, naproti mně. Když jsem se vrátil zpět na své místo, pokynul jsem sluhovi, aby nalil Jindřichovi pohár vína. Když měli dolito všichni, pozdvihl jsem číši. 
   „Připíjím na brzké uzdravení přítele Jindřicha a na milou přítomnost otce Dominika mezi námi.“
   Ostatní pozvedli číši po mém přípitku také. Jindřich s otcem Dominikem upili ze svých číší jen symbolicky, my ostatní je vyprázdnili až do dna.
   I když, již značně ovíněn, nemohl jsem si během dalšího hovoru nevšimnout, jak otec Dominik putuje se svým pohledem z Jindřicha na mne a zpět. Zároveň nešlo přehlédnout Jindřichův unavený a rozpačitý pohled, kterým vždy, když jsem na něho pohlédl, uhnul. Nevěděl jsem co si o tom mám myslet. 
   Zábava pokračovala dále a účastnil jsem se ji i já, již ne však tak bezprostředně. Snažil jsem se před Jindřichem ovládat svou opilost. Byl jsem šťastný, že je mezi námi, zároveň mne trápilo, když jsem viděl, jakou mu to činí potíž a musí se přemáhat.
   „Jistě mne pánové omluvíte, ale necítím se natolik silný, abych mohl nadále sdílet vaši příjemnou společnost,“ pronesl náhle Jindřich a těžce se začal zvedat od stolu.
   „Nemusíš se omlouvat pane Jindřichu. Chápeme tvůj stav a jsme rádi, že jsi zavítal mezi nás,“ pronesl Ctibor přátelsky a chtěl mu nabídnout pomoc.
   Já však byl rychlejší a došel jsem k Jindřichovi dříve, abych mu opět poskytnul oporu. Ani jsem se nepozastavil nad tím, co tomu mohou říci ostatní.
   „Pomohu ti příteli.“
   „Děkuji pane Jene,“ pokusil se o úsměv Jindřich, ale už na to neměl mnoho sil. Bylo vidět, že by mou pomoc raději odmítl, ale uznal, že sám by do komnaty dojít nedokázal.
   
   „Děkuji pane,“ zašeptal Jindřich unaveně, když se položil na lože v komnatě.
   „Není zač. Udělal jsem to …... rád,“ dodal jsem po krátkém zaváhání, kdy mi málem z úst vyklouzlo něco, co jsem nechtěl. To, že jsem to udělal z lásky, nemusel vědět.
   „Je mi to trapné pane Jene, že jsem tě vyrušil ze zábavy s přáteli,“ začal se Jindřich omlouvat, když nabral trochu sil.
   „Ty odmítáš mé přátelství?“ zeptal jsem se zklamaně.
   „Proč?“ zděsil se Jindřich. „Proč si to myslíš?“
   „Již odpoledne jsem ti nabízel, abys mne neoslovoval pane a nazýval mne Jenem. Myslel jsem, že bychom mohli být přáteli.“
   „Nezlob se. Nezlob Jene,“ pronesl Jindřich rozpačitě, „vůbec jsem to nemyslel zle. Moc rád budu tvým přítelem a věř, že si tvého přátelství velice vážím. Omluv prosím mou nedokonalost, ale nikdy jsem nežil mezi pány a život na samotě člověka lecčemu odnaučí.“
   „Děkuji Jindřichu,“ odpověděl jsem radostně. Vědom si toho, že přátelství je jen začátek toho co bych si přál, aby mezi námi bylo. „Omlouvám se,“ řekl jsem, když jsem nekontrolovaně zívl. Cítil jsem se již ospalý.
   „I já jsem již unavený. Přesto jsem rád, že jsem našel sílu, přijít alespoň na chvíli mezi vás.“
   „Také jsem rád Jindřichu. I když na druhou stranu to byla od tebe nerozvážnost. Přeci jen, nejsi ještě natolik zdráv.“
   „Nehněvej se na mne Jene,“ podíval se na mne Jindřich svým nádherně nevinným pohledem, při kterém mu každý musel odpustit vše. A pomalu, trochu nejistě se dotkl mé paže, kterou jsem se opíral o lože.
   Byl to jen letmý, jako by náhodný dotek, určitě míněn jen přátelsky, za který se Jindřich okamžitě zastyděl, protože rychle ucuknul. Ve mně však tento dotyk vyvolal takovou vlnu pocitů a vzrušení, že jsem se jen stěží ovládal.  
   „Děkuji ti Jene za tvou pomoc, ale nerad bych tě zdržoval. Přátelé na tebe jistě čekají.“ 
   „Není za co děkovat. Jinak, pokud tě má přítomnost obtěžuje, nechám tě o samotě?“
   „Ne! Jistě ne!“ zděsil se Jindřich, „právě naopak, jsem velice potěšen tvou přítomností,“ ujišťoval mne Jindřich.
   „Děkuji, já se s tebou cítím také dobře. Jen už jsem velmi unaven.“
   „No, pokud ti to Jene nebude připadat nevhodné, odpočiň si. Lože je dost velké pro oba.“
   Překvapeně jsem se po něm ohlédl. Myslel jsem si, že si ze mne dělá legraci, nebo mi to nabízí pouze ze slušnosti. Avšak jeho bezelstný pohled a to, že se ihned odsunul, aby mi udělal místo, mne přesvědčili o tom, že svá slova míní vážně.
   Proto jsem odložil opasek s mečem i svrchní oděv a ulehl vedle Jindřicha. Učinil jsem to však dosti nesměle a s obavou, abych v něm nevyvolal nevoli. Snažil jsem se vyhnout jakémukoliv dotyku jeho těla. Proto jsem zůstal ležet zcela na okraji lože. Ani jsem si netroufal přikrýt se pořádně pokrývkou, protože bych musel blíže k němu.
   Avšak Jindřich, když to zpozoroval, přisunul se blíže ke mně a část pokrývky přehodil i přese mne. Byl jsem však natolik unavený, že jsem již neměl sílu nad tím více přemýšlet a v zápětí jsem usnul.